Pořídil jsem si JetCobot – 7osý kolaborativní robot s vizuálním systémem pro Jetson (NANO / Orin NANO / Orin NX)

Porovnával jsem ho s několika dalšími modely a hlavně jsem se radil s prodejci robotů tady v Česku, co skutečně stojí za to z pohledu spolehlivosti a servisu. Nakonec padla volba na JetCobot. Uvidíme, jak se osvědčí v praxi.

Po vybalení z krabice jsem všechno zapojil, vložil USB klíč s programem... a ouvej – chyby.
Odpověď od výrobce ale přišla během pár hodin:

“It looks like your system is corrupted and you need to re-flash the factory system.”

A tím to začalo. Místo jednoduchého rozjetí jsem se rozhodl jít na dřeň robotiky – pochopit ji od úplného základu.

Od flashování Jetson desek (mám tři – od prvního Nano až po nejnovější Orin), přes instalace na SD, USB i SSD, až po Ubuntu, ROS 2 a NVIDIA simulace v Isaacu.

Proč to dělám?

Protože roboti nejsou symbolem budoucnosti, ale nové infrastruktury.
Zatímco se všude mluví o AI jako o softwaru, skutečný průlom přichází v robotice a fyzické automatizaci.
Z továrny, skladu i kanceláře se stává hybridní organismus – lidé a stroje propojení senzory, daty a modely, které se samy optimalizují.

A právě to chci poznat.
Krok za krokem, vlastníma rukama.

První zjištění a poznatky

Teoreticky vypadá všechno skvěle. V simulátoru je sice o něco víc práce, ale i tam všechno nakonec běží, jak má. Když však přejdete z virtuálního světa do fyzické reality, zjistíte, že ne všechno se chová podle očekávání —

a právě to na tom miluju.

Každý pohyb, každá chyba i každý úspěšný test má úplně jinou váhu, když se děje na skutečném stroji, ne jen na obrazovce. Robotika není jen o kódu. Je to o trpělivosti, o ladění a o radosti z toho, když se konečně pohne přesně tak, jak jste chtěli.

Byl jsem po letech na strojírenském veletrhu. Robo-pejsci chodí – ale za nimi kráčí člověk s ovladačem. Ramena čepují pivo – ale nesmíš pohnout kelímkem. Robot překládá jablka – ale jen pokud se nerozkutálí.

A vlastně je to v pořádku. Ve světě, kde běží pevně nastavený výrobní program, není důvod to dělat jinak.

Když jsem se ptal inženýrů, v čem je dnes pokrok, odpověď zněla: v přesnosti, ne v rychlosti. Moderní roboty zvládnou pohyb 2300 mm/s, ale na veletrhu běží 10× pomaleji – aby to lidé vůbec viděli.

Sem tam jsem zahlédl kameru, někdy 3D kameru, která už pozná součástku v prostoru.

To jsou oči robotů.

Ale mozek? Ten pořád chybí.

A právě tady se rodí to, čemu říkám PhysicalAI – spojení klasické robotiky a generativní AI.

Robot, který má oči (kameru), mozek (AI model) a ruce (ramena).

Pak už mu nemusíš psát kód, stačí říct:

- „Na stole jsou ovoce a zelenina. Seřiď je podle druhu a barvy.“

 A on odpoví:

- „Hotovo, šéfe.“

Tohle je chvíle, kdy se z robotů stávají kolegové.

A tak si říkám… možná je čas, aby mozek konečně potkal svoje rameno. 

Hmmm... jeden nápad by to byl.😉